Ahoj, jsem Joe a mám … blog o módě.
A teď všichni spolu: Ahoj, Joe!
Co jste si mysleli, že o sobě řeknu?
Vedle psaní blogu o módě jsem většinu let 2016, 2017 a 2018 strávil v neustálém kolotoči slibů o tom, že přestanu pít. Nejprve jsem si slíbil přestat, pak jsem to porušil a tak to šlo dokola. Věděl jsem, že piju příliš. Ještě jsem byl zdravý po fyzické stránce, měl jsem super manželství, práci. No všechno to pivo, víno a whisky si začínali vybírat svou daň. Věci vůbec nešly správným směrem. Stále více jsem se zaguľatieval a pro neutuchající opici jsem si ani nepamatoval, kdy mi naposledy bylo dobře. Většinu času jsem buď pil, nebo se snažil nepít. Zoufale jsem však toužil přestat s tím a odsunout alkohol do zapomnění.
Hodně jsem o tom četl. Zkusil jsem terapii třech různých terapeutů. Vyzkoušel jsem různé metody, programy, dokonce léky. Všechno se mi zdálo náročné a komplikované. Nakonec na mě zabrala výzva od autorů alkoholové experimentu (The Alcohol Experiment). Je to bezplatná, jednoduchá výzva postoje mysli a obsahuje vědou podložené řešení „suchého ledna“ bez alkoholu. Tento trend zkoušejí mnozí po tradičně alkoholické sezóně konce roku (musím prohlásit, že nemám žádný obchodní vztah s programem nebo jeho zakladateli, pouze pokud to, že jsem šťastný zákazník, který neplatí. Zdůrazňuji, že je bezplatný).
Co tedy znamená, že to na mě „zabralo“? Abstinovat od konce roku 2018. Od té doby je to více než rok (ne že by jsem si to počítal, nevěřím, že to nějak pomáhá. Příliš mnoho moci bych dal věci, která má v mém životě hrát pouze zanedbatelnou roli). Kdysi jsem patřil k lidem, co na Čapáky, dobré tvrdé nebo vínko nedají dopustit. Týdně jsem do sebe kopl tak pětadvacet až pětačtyřicet panáky. James Bond, Don Draper, a já. Tolik jsem pil. A dnes? „Nezájem“ je asi nejlepší slovo, které vystihuje můj vztah (respektive jeho nepřítomnost) k alkoholickým nápojům. A jsem velmi vděčný, že se mi něco takového stalo, protože ten proces mě mnohému naučil.
Ne, že bych vám teď chtěl doporučit, abyste podlehli alkoholu jako pokusu o nějaký zvrácený způsob vyšší formy sebepoznávání. Mnoho problémů mě obešlo, s respektem uznávám a se vší úctou sympatizuji s těmi, na jejichž důsledky otravy alkoholem dopadly v plné síle a způsobily jim reálné potíže. Přesto si však nemyslím, že přeháním, když řeknu, že díky boji se závislostí na alkoholu jsem (alespoň já) objevil vyšší úrovně svého vědomí. Myslím to vážně. Jakože, stále jsem ještě magor, ale už ne takový, jako kdysi.
Na všechny znalosti, které jsem získal z biologie, sociologie a psychologie a využil při boji s takovým ohromně sebedestruktivním problémům, jako je alkoholismus, tak brzy nezapomenu. Zkušenosti, co jsem získal, jsem uplatnil na nespočet jiných oblastí mého života. Možná se vám poštěstí udělat podobně, ať už s pitím máte problém a trápí vás to, nebo ani nepijete. Řeknu vám cosi z toho, co jsem se naučil.
Chtít a mít rád neznamená vždy totéž
Toto mě dorazilo, protože když jsem uchopil koncept, najednou dával úplný smysl. Přirozeně, můžeme toužit po věcech, které chceme. Často je to tak. No může se nám stát i to, že toužíme po věcech, které nemáme rádi. Opravdu. Vysvětlím, co tím myslím, dávejte pozor.
Někteří touží po alkoholu, ačkoli nesnášejí pocit opilosti a její následky. Někteří touží být obětí, i když nesnášejí, když znějí jako placky (to platí i pro mě). Někteří touží po společnosti člověka, který je pro jejich mentální a fyzické zdraví zcela nevhodný a způsobuje jim utrpení. Rozdíl, chlapi, dělají chemikálie v mozku. Může za to dopamin. Ten se někdy nesprávně nazývá „hormonem štěstí“. Není to tak docela pravda. Dopamin může ke štěstí dopomáhat, ale ve skutečnosti je to hormon touhy. Hormon chtění a je neuvěřitelně mocný. Dost na to, aby si nás ostatní lidé nebo naše podvědomí vycvičili do takové míry, až budeme chtít věci, které nemáme rádi. Jedení kila bonbónů. Gambling. Neustále kontrolování sociálních sítí. Nakupování. Všechno jsou to věci, co si vědomě možná ani velmi neužíváme, a co je ještě horší, dlouho po nich se cítíme jako trosky. Jsou to čisté ztráty a my to víme. Neposkytují nám už žádné uspokojení z krátkodobého hlediska, natož z dlouhodobého. Chuť na ně však zůstává.
Za vše je tedy odpovědný dopamin. Mrzuté je, že dopamin vůbec nerozlišuje, ba přímo se ani nestará o to, zda máme věc, po které toužíme, nějak obzvlášť rádi. Přitom bychom se měli soustředit na oxytocin a serotonin, neboť právě tyto dvě látky vytvářejí pravou radost. A co s dopaminem? Dopamin je mocný. To může být i dobré, i špatné.
Vaši mysl lze snadno ovlivnit – ať už zvenčí, nebo zevnitř
Člověk má v hlavě dvě vědomí. Budeme je volat „přední mozek“ a „zadní mozek“. Zadní mozek je skvělý autopilot. Zabývá se tím, „jak dělat věci“.